Výsledky ankety Žaloba na ČT

[Vis-Imp <vis-imp@konference.braillnet.cz>]

Vážení přátelé,
od 25. ledna do 8. února 2019 probíhala anketa určená pro zrakově
postiženou veřejnost ve věci žaloby Mgr. Václava Poláška na Českou
televizi pro ochranu před diskriminací (viz
https://www.sons.cz/zalobanact ). Níže předkládám její výsledky
s parafrázemi nejčastějších komentářů respondentů.
 
Ankety se zúčastnilo celkem 199 osob. Z tohoto počtu pro přijetí
návrhu České televize – tedy pro stažení žaloby – hlasovalo 39
respondentů, pro nepřijetí návrhu České televize 156 respondentů a 4
hlasy byly neplatné. Procentuálně zhruba vyjádřeno takto: pro přijetí
návrhu se vyslovilo 19,59%, pro odmítnutí návrhu 78,39% a neplatných
bylo 1,5%.
 
Příklady názorů stoupenců přijetí návrhu ČT: „Zkusme televizi přimět,
aby vysílala zprávy s mluveným překladem v 19 hodin a s cizím jazykem
ve 23 hodin; třeba na to přistoupí.“. „Nemá cenu se dohadovat, stejně
je sledovanost na internetu brzy převálcuje,“. „jednejme o jiných
věcech - ústupky ČT jsou dostatečné vzhledem k široké nabídce
zpravodajství i odjinud.“. 
 
Téměř osmdesátiprocentní úl zastánců žaloby hučel nespokojeností od
umírněných požadavků až k fundamentalistickým nárokům typu
„překládejte do mluvené češtiny všechno, co přijde v cizím jazyce a
hotovo.“ Ti mírnější dodávali: „proč sledovat zprávy někdy v noci,
když jsou vysílány v sedm v nejvhodnější dobu k poslechu a dívání?“.
„ČT jako veřejnoprávní instituce České republiky by měla mluvit
česky.“.
 
Celkem velká skupina respondentů tvrdí, že trpí i senioři, kteří si
titulky taky snadno nepřečtou. K tomu je nutno dodat, že SONS není
známa žádná seniorská organizace či iniciativa, která by proti námi
zpochybňované praxi České televize jakkoli protestovala. Osobně mám
zato, že senioři nejspíš dávají houfně přednost výživnějšímu
zpravodajství soukromých televizních stanic.
 
Zmíněny jsou i koncesionářské poplatky podkládané zdánlivě logickým
argumentem „když si televizi platím, mám nárok na službu, kterou chci,
takže i na všudypřítomný český překlad bez výjimky.“. Jenomže existují
osamělí nevidomí koncesionáři, kteří jsou od televizních poplatků
osvobození. A u nich by podle této logiky mohlo platit: „když
neplatíš, stačí ti malajština.“. Proto ani jedna strana sporu při
jednáních otázku koncesionářských poplatků neotevřela, ba ani
neotevře. Důvodně se domnívám, že jsme s ČT zajedno v názoru, že
koncesionář – ať platící či neplatící – má stejná práva, která se
primárně neodvíjejí od našich stávajících neshod.
 
Na závěr tohoto výhradně ilustračního vzorku názorů si dovolím využít
právo autora na zveřejnění pohledu vlastního, vycházejícího z téměř
sedmdesátiletého soužití se zdravou veřejnosti i s nemalou skupinou
lidí se stejným údělem: My, nevidomí, nejsme zpovykaná skupina občanů,
která neustále ječí „my chceme, my chceme, dejte nám!“. My ani po
České televizi vlastně vůbec nic nechceme – žádné vícenáklady, žádné
zkvalitňování a zdokonalování nezkvalitnitelného a nezdokonalitelného.
Doporučuji, abychom se v cizojazyčném zpravodajství vrátili k praxi z
doby někdy před rokem 2011, která zůstává obvyklou v celém světě a
nebude nás to stát nic. Všichni budeme spokojeni až na těch pár tvůrců
českého televizního folklóru, kteří to jistě rozdýchají v úsilí o jiné
národ zušlechťující inovace.
 
R. Volejník