Vážená slepecká veřejnosti, nedávno probíhala na konferenci INPORA diskuse na téma, proč že musíme platit za Zoru a další naše časopisy, když jiné, běžné časopisy dostáváme zdarma. Pan Louda položil tento dotaz v poněkud modifikované podobě i zde na konferenci pro dotazy určené. Odpovídá osoba nejpovolanější, šéfredaktor Jiří Reichel: „Vyjádření k dotazu: „Proč máme knihy a periodika od majoritní společnosti prakticky zdarma a vlastní periodika si musíme platit?“ Dobrý den, vážený pane Loudo, Jsem rád, že vy osobně s tím problém nemáte. Zásadní rozdíl v dané záležitosti spočívá v tom, že zpřístupněním časopisů z běžných nakladatelství nevidomým v elektronické podobě se řeší dostupnost daných periodik pro tuto minoritu – tedy otázka diskriminační, avšak periodika vydávaná v redakci Zory jsou nabízena zrakově postiženým čtenářům/posluchačům v technologiích, které jsou jim čtenářsky či posluchačsky za více méně symbolické předplatné zcela dostupná. Abych předešel případným dalším dotazům sděluji, že SONS ČR jako vydavatel podává každoročně na MZ ČR projekt na vydávání periodik pro zrakově postižené. Schválená dotace v posledních letech nepokrývá skutečné náklady na vydávání a kromě toho vyžaduje pro její realizaci dvacetiprocentní spoluúčast. Ideální by bylo, kdyby ona spoluúčast byla docílena z předplatného. Toho by bylo dosaženo, kdyby se předplatné periodik zvedlo na trojnásobek a zůstal by stejný počet abonentů, což je nereálné. Z toho vyplývá, že v posledních letech, kdy klesají dotace z MZ ČR, dorovnává SONS ČR rozpočet na vydávání periodik pro zrakově postižené každoročně částkou cca 500 000,- Kč! Naší prioritou tedy je: i v náročných ekonomických podmínkách udržet vydávání periodik ve všech dostupných formách záznamu pro těžce zrakově postižené a nadále nabízet kvalitní obsah periodik za přijatelné předplatné pro každého nevidomého a slabozrakého abonenta.“ Potud pan doktor Reichel. Pokud jde o běžné časopisy, žijí hlavně z inzerce a nakladatelé nám je dávají z dobré vůle, protože vědí, že je nás málo a případnou tržbou bychom je nevytrhli. Pokud jde o knihy, u nich jsou zdroje rozmanitější: nejpokleslejší literaturu lze stahovat z internetu; další knihy nám poskytují spřízněná nakladatelství z dobré vůle (zdůrazňuji, že to není žádná jejich předpisy uložená povinnost); daleko nejvýznamnějším zdrojem knih je svépomoc, které si osobně nesmírně cením. Kdo se chce dovědět ještě víc, nechť si přečte vyjádření Zdeňka Bajtla pro konferenci INPORA někdy z minulého či předminulého týdne. Mějte, prosím, vždy na paměti, že to, co dostávají nevidomí zadarmo, je často jen zdánlivě zadarmo a že na ono „ZADARMO“ nemáme zpravidla nezadatelné právo. Všechny zdraví R. Volejník |